KAPLE SV. JOSEFA V PODLESÍ - PAMÁTKA LIDOVÉ ARCHITEKTURY

ČASOPIS SLEZSKÉHO ZEMSKEHO MUZEA SERIE B, 42-1993 Václav Štěpán

Současný zájem o památky lidové architektury pomáhá odhalovat mnohé z jejich objektů, jimž -dosud nebyla věnována náležitá pozornost - ať už z důvodu zapomenutí, špatné údržby, nevhodného využití nebo nedostatečných znalostí o historií a významu památky. V okrese Bruntál je takovýchto staveb dost a k nejvýznačnějším znich patří kaple sv. Josefa s přilehlým bývalým hřbitovem na hřebenu nad osadou Podlesí (dnes místní část obce Světlá Hora). Jde o dřevěný objekt sakrální lidové architektury, jakých se v oblasti Jeseníků zachovalo už jen několik. Ač se nachází v krásném přírodním prostředí, ví o něm kromě obyvatelů Podlesí, v současné době rekreantské a chalupářské osadě, pouze náhodní turisté, kteří k němu zabloudí při cestách v okolí Malé Morávky. K této neznalosti přispívá mj. i naprostá nezpracovanost dějin obce Podlesí, což může vyvolávat dojem, že v ní není nic zajímavého. Není tomu tak a jistě tedy nebude na škodu seznámit se blíže s historií kaple a hřbitova.

Hlavním důvodem pro zřízení kaple byla vedle vzdáleností od farního kostela ve Staré Rudné snaha mít v obci zvon, jehož hlas měl dle dřívější víry pomáhat proti následkům zlého počasí, zvláště bouřkám. Kaple proto byla původně navržena jako dřevěná zvonice s věžičkou, na níž měl zvon třikrát denně zvonit A ve Maria, a dále se mělo vždy podle potřeby vyzvánět proti mračnům. Obec Podlesí slíbila dne 26. května 1748 zvláštním reversem, stvrzeným svou pečetí (se znakem stromu), že bude kapli navěky vydržovat ze svých prostředků, zachová ji v dobrém stavu a nedá jí zaniknout. Poté požádala o souhlas s vybudováním zvonice olomouckou biskupskou konsistoř. Farář ze Staré Rudné Antonín Walter žádost doporučil ke schválení a tak konsistoř udělila souhlas se stavbou 27. června 1748.

Jako nejvhodnější místo pro postavení zvonice byl vybrán pozemek na hřebenu nad obcí, náležející majiteli svobodnického statku v Podlesí Č. 2 Jeremiáši Riedlovi. Ten ochotně přenechal patřičnou část pozemku k žádanému účelu. Jeremiášův bratr Kristián Jan Riedel, bruntálský purkrabí, zainteresoval na stavbě bruntálské panství, které dodalo bezplatně potřebné dřevo.2) Sám se rozhodl dodat do věže na zvonici zvon, jenž objednal ve Vratislavi. Byl tam urychleně ulit a dne 13. srpna 1.748 posvěcen tamním biskupským sufragánem ke cti sv. Jana, Karla Boromejského a Kristiána. Je zajímavé, že objekt byl již tehdy chápán jako jistý druh muzea sakrálních předmětů, jmenovitě křížů, Když totiž v druhé polovině září 1749 farář Walter hlásí olomoucké konsistoři dokončení stavby a žádal o povolení k jejímu posvěcení, prosil zároveň o souhlas, aby mohl kolem zvonice Umístit některé kříže z obvodu své farnosti zčásti staré a poškozené, zčásti nové. Konsistoř vydala 25. září 1749 rozhodnutí, jímž povolila posvěcení zvonice a umístění 10 křížů kolem ní.

Dle popisu šlo o dřevěné kříže, na nichž podoba Krista byla namalována na měděném nebo železném plechovém podkladu.

Kolem posvěcení zvoníce se bohužel rozpoutala nechutná tahanice. Purkrabí Riedel měl totiž zájem, aby ji vysvětil bruntálský děkan Antonín Thiel. Ten si také vymohl 8. října 1749 zrušení výnosu o posvěceni zvonice farářem Walterem s tím, že bude-li chtít Walter nadále objekt světit, musí žádat jeho o povolení. Farář Walter protestoval, poukazoval na to, že purkrabí Riedel chce jiného světitele proto, že on nesouhlasil s jeho záměrem zvonit na zvonici i při úmrtí osob, protože to považoval za újmu práv starorudenské fary. Konsistoř rozhodla 10. listopadu 1749 vyčkat s rozhodnutím do zaslání nákresu objektu. 20. listopadu tento nákres obdržela, avšak zároveň se sdělením faráře Waltera, že děkan Thiel mezitím 6. listopadu objekt již posvětil, pozval k tomu vesničany tajně večer předtím a dal o tom dokonce bez vědomí konsistoře vytisknout v Opavě oznámení. Walter považoval toto svěcení za protiprávní a žádal, aby bylo povoleno vysvětit zvonici znovu jemu ve smyslu původního rozhodnutí konsistoře, neboť prý "věc byla učiněna jemu pro veřejnou hanbu a obecný skandál a lid v okolí si o tom vypráví s posměchem". Konsistoř žádala 20. listopadu děkana Thiela o podání zprávy, proč zvonici vysvětil, a zaslání 1 exempláře vytištěné zprávy o posvěcení. Obojí během několika dnů obdržela a na svém zasedání 1. prosince rozhodla celou záležitost uložit ad acta. Tato, "pozoruhodná" ukázka vztahů mezi tehdejším kněžstvem tedy skončila vítězstvím děkana Thiela.

Obec Podlesí však během následujících let pociťovala docházení do kostela ve Staré Rudné jako stále větší břemeno. 12. prosince 1763 proto dalším reversem slíbila dotovat zvonici ornáty a dalším potřebným vybavením a hradit náklady na sloužení mší tak, aby se objekt změnil na kapli. V tomto smyslu hned poté zaslala žádost o povoleni na olomouckou konsistoř. Tehdejší starorudenský farář Augustin Thiel prosbu doporučil ke schválení, avšak konsistoř z neznámého důvodu neučinila rozhodnutí. Obec Podlesí musela znovu žádat o povolení ke sloužení mší pří generální visitaci 3. listopadu 1771. Farář Kašpar Niesner v únoru 1772 žádost doporučil ke schválení, upozorňoval mj., že objekt je již vybaven potřebnými paramenty a mešním nádobím. Teprve potom konsistoř povolila sloužit mše ve všední dny a objekt se tak změnil na kapli.4) Nové poslání objektu ovšem vyžadovalo jeho zvětšení. Proto byla kaple r. 1776 na náklad obce přestavěna, zvětšena, vyzdobena, vybavena novými mešními rouchy, měděným kalichem, stříbrnou přenosnou schránkou na hostie, mešní knihou, varhanami, aj. Varhany byly údajně pořízeny r. 1713 pro jeden opavský klášter, později přeneseny do kostela v Dětřichovicich a odtud se dostaly do kaple v Podlesí. Syn Jeremiáše Riedla Kašpar pořídil před kaplí nový kříž a dal tam vysázet lípy. Také dědičný rychtář Jahn dotoval kapli kapitálem z pozemku, který r. 1776 koupil při parcelaci dvora, aby obec nemusela už nést všechny náklady na kaplí sama.5) .

Farář Niesner se rozhodl využít zájmu, který nová kaple vzbudila v okolí. Koncem června 1777 psal olomoucké konsistoři, že dle rady lékařů mnozí nemocní hledají zdraví v železitých pramenech a lázních nedaleko hutí v horách bruntálských (tj. na místě pozdější Karlovy Studánky). Není ovšem pro ně kolem dokola žádné vhodné místo k bohoslužbám než kaple v Podlesí. Prosí tedy o povolení sloužit mše i v neděle a svátky, aby do kaple mohli docházet lázeňští hosté. Odpověď konsistoře se nezachovala, ale dle všeho byla negativní.

Na konci 18. století došlo ke stabilizaci finančního postavení kaple odkazem zahradníka Jana Michala Schuttenhelma 300 zl. r. 1795. Téhož roku byla vyměněna střecha kaple, nová se skládala ze 4000 šindelů, natřených pro větší trvanlivost olejovou barvou. Od r. 1796 byly vedeny účty kaple. Bylo toho zapotřebí, protože její kapitál stále více vzrůstal dary dobrodinců a úroky z kapitálů.

V r. 1807 měla obec Podlesí jíž 299 obyvatel a pomýšlela na zřízeni vlastního hřbitova. Od jara 1808 o tom jednala s krajským úřadem v Opavě. Vrchnostenský úřad v Bruntále i farář ze Staré Rudné neměli proti tomu námitek a tak krajský úřad dne 20. června 1808 zřízení hřbitova povolil s tím, že pozemek hřbitova měl být obklopen ohradou, každý hrob měl být 6 stop (189,6 cm) hluboký, 4 stopy (126,4 cm) široký a 2 stopy (63,2 cm) od sebe, mrtvoly bylo možno exhumovat, až po úplném zaplnění plochy hřbitova. Na zřízení hřbitova vedle kaple dal opět část svého pozemku majitel svobodnického statku č. 2 Karel Riedel. Souhlas s využitím pozemku k tomuto účelu udělil 12. září 1808 a již 16. září byla na novém hřbitově pohřbena první zemřelá Zuzana Englischová z Podlesí č. 40. Hřbitov byl obklopen zděnou kamennou zdi krytou šindelovou stříškou.8) Obec využila zřízení hřbitova jako příležitosti k dalšímu rozšířeni kaple. V listopadu 1808 za tím účelem požádala správu bruntálského panství o poskytnutí potřebného dřeva v hodnotě 34 zl. 30 kro. Dle rozhodnutí vrchnosti bylo dřevo z polovice poskytnuto zdarma.9) . Roku 1812 byl před kaplí obnoven kříž. Bylo k tomu použito modřínového dřeva a jeho malířskou výzdobu provedl malíř Dikel. 10) Od r. 1820 působilo v kapli růžencové bratrstvo a kostelní spolek, zřízený obcí pro správu kaple, jednalo ustavení místa stálého varhaníka. Věc se bohužel táhla přes 4 desetiletí, aniž dosáhla výsledku. 11) .

K větším opravám a přestavbám kaple došlo r. 1842 za faráře Ferdinanda Mathila. Věžička byla znovu nadstavěna a zakryta šindeli (provedl tesař Ferdinand Ludwig z Podlesi), kaple byla za účelem zřízení nové dlaždicové podlahy podezděna a uvnitř vybílena (práce zedníka Eliáše Helkela z Vrbna), byly vykonány i určité kovářské a zámečnické práce Janem Lindnerem z Andělské Hory.12) I v následujících letech byla objektu věnována péče. Roku 1847 pořídil tesař Ludwig 14 lavic do kůru a opravil hřbitovní zeď, r. 1848 zvonař Stanke z Olomouce ulil pro kapli druhý zvon, r. 1849 Roman Springer ze Staré Rudné zasklíval okna a pořídil nová hřbitovní vrata (ta však musela být opravována již v 1853 a 1856). 13) Jak dokazují soupisy vybavení kaple, byla tehdy pěkně vybavena vším potřebným. V její správě se však počaly objevovat těžkosti - dosluhovalo staré zařízení a opravy i jiné výdaje ztenčovaly kapitál kaple. R. 1856 se rozpukl starý zvon a když nepomohly jeho drobnější opravy, byl r. 1962 přelit zvonařem Wolfgangem Straubem z Olomouce. R. 1858 dosloužily i původní varhany. Během několika měsíců zbudoval varhanář Engelbert Klos z Andělské Hory nové v ceně 265 zl. Měly 7 rejstříků, přičemž principál byl vzat ze starých varhan. Pořízení varhan hradili dárci, zejména starosta Ferdinand Schindler a jeho tchyně Františka Hrabalová, vdova po revírníku. Velmistr řádu německých rytířů arcivévoda Maxmilián Josef přispěl 15 zl. R. 1859 stolař Ludwig zřídil v kapli 2 nová okna a opravil dřevěný strop. 14) Finanční těžkosti posléze vedly k tomu, že r. 1860 převzala správu kaple od obce Podlesí fara ve Staré Rudné.

Dle dochovaných zpráv nejvíce trpěla střecha kaple, vystavovaná v exponované poloze značným účinkům povětrnostních vlivů. Musela být opravována v r. 1865 a znovu v r. 1877. Nakonec byla v neznámé době nahrazena střechou plechovou.15) R. 1883 bylo zase nutno opravovat varhany. Ze jmění kaple na to byla uvolněna nemalá částka 450 zl. Oprava byla provedena zřejmě, až v následujícím roce varhanářem Františkem Seibterem z Uničova.

"Nevíme, jaké byly osudy kaple za první světové války. Pravděpodobně byla také postižena nucenou rekvizicí zvonů pro válečné účely. Nasvědčovala by tomu okolnost, že r. 1930 pořídila obec Podlesí pro kapli nový zvon ke cti sv. Josefa.I" Po celou dobu byly v kapli konány bohoslužby, k nimž bylo třeba čas od času vyžadovat dalšího povolení u olomoucké konsistoře. Také na hřbitově se pohřbívalo. Obrat nastal po r. 1945 v souvislosti se změnou charakteru obce Podlesí po vysídlení převážné části německého obyvatelstva.

Na hřbitově se přestalo pohřbívat a po přechodu do správy MNV Světlá Hora byl zcela zrušen.

Kaple zůstala majetkem církve, avšak i ona postupně sloužila svému účelu stále méně a dnes je zcela uzavřena: " Opuštěnost objektu jistě neslouží pro jeho dobro. Hřbitov je zpustlý a kaple, třebaže je dosud udržována jedním z místních nadšenců, také by již potřebovala opravy. Podmínkou pro organické začlenění památky do nového života je možnost jejího Odpovídajícího využití. Kaple dnes opět muže sloužit církevním účelům a hřbitov lze funkčně opravit jako skanzen funerální plastiky z jesenické oblasti. Kříže, ozdobně kované mřiže z hrobů, konsol s lucernami, svícny a jiná kovová funerálni plastika představují dnes již velmi umělecky hodnotné památky z období více než jednoho století - od počátku 20. let 19. století do počátku 30. let 20. století. V bruntálském okrese je vyráběly zejména bývalé železárny v Ludvíkově a Železné, od 70. let 19. století se prosazovaly výrobky z Mariánského Údolí. Produkty funerální plastiky si udržely vysokou uměleckou kvalitu, originalitu a různorodost i v období, kdy v jiných odvětvích uměleckých řemesel nastal citelný úpadek17). Jsou projevem tvůrčího ,cítění lidu, můžeme je považovat zčásti i za produkty lidového umění, které je specielně v jesenické oblasti zatím velmi málo prozkoumáno.

Bylo by proto žádoucí, aby se kapli a hřbitovu v Podlesí dostalo tohoto nového využití, jež by do našeho krásného koutu Jeseníků přilákalo další turisty, umožnilo jeho bližší poznání a zachránilo pro budoucnost cennou památku lidového stavitelství kaple i hřbitov byly v r. 1991 navrženy k zapsání do státního seznamu nemovitých kulturních památek,

 

 


1) Zemský archiv v Opavě (dále ZA Opava), fond, "Arcibiskupská konsistoř Olomouc", sign.

G 3, kart. č. 4359 (Podlesí). Kde není v textu odkaz na jiný materiál, je čerpáno z tohoto fondu.

2) OA Bruntál, prac. Kmov, fond "Římskokatolický farní úřad Stará Rudná", inv. č. 17 - účty kaple v Podlesí 1796-1936, předmluva k nim ve formě kroniky.

3) Nebyl 10 ojedinělý případ, kdy objekt byl slavěn bez plánu a ten byl pořizován dodatečně. U staveb lidové arcrutektury byl takový postup běžný.

4) Cit. materiál z" fondů ACO a ŘKFÚ Stará Rodná.

5) Cit. materiál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

6) Je to doklad, že lázeňských pramenů na území Karlovy Studánky bylo používáno k léčení už dříve a ne až poté, kdy r. 1778 použil K. J. Riedl z Bruntálu žhavé strusky z hubertovských hutí k ohříváni kyselky a léčebné koupeli, na základě čehož pak bylo r. 1785 zbudováno prvních 15 koupelen (Demčik, Z.: Ludvíkovské železárny na bruntálském panství. Z dějin hutnictví NTM Praha .1980, s. 68-69).

7) Cit. materiál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

8) Vyplývá to z účtů za opravu této zdi r. 1847 - cit. materiál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

9) ZA Opava, fond Mistodržitelství řádu německých rytířů Bruntál", inv. č. 802, sign. Rub 15, fase. 52, kart. č. 101; cit. -materiál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

10) cit. matriál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

11) Vyplývá to z jednání o zvýšení platu pro systemizované místo varhaníka r. 1860 v cit. materiálu z fondu ACO.

12) Cit. materiál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

13) Dtto.

14) Cit. materiály z fondů ACO a ŘKFÚ Stará Rudná.

15) Cit. materiál z fondu ŘKFÚ Stará Rudná.

16) ACO, sign. G 3, kart; Č. 4869 (Podlesí).

17) Dušek, Z.: Litinová funerální plastika. Z dějin hutnictví 16. NTM Praha 1987, s. 310.